Další klimatické cíle Evropské komise jsou mimořádně ambiciózní: do roku 2030 má být až 45 % nových nákladních vozidel prodávaných v EU elektrických, do roku 2040 dokonce 90 %. Problém je v tom, že mají být dosaženy nařízením o elektrifikaci nákladních vozidel. Výsledek? Odvětví dopravy bije na poplach a mnoho podnikatelů se obává, že „zelená revoluce“ znamená spíše bankrot než rozvoj.

Strategie EU: „bič místo cukru“

Brusel věří, že to urychlí dekarbonizaci dopravy, která je zodpovědná za téměř 25 % emisí CO₂ v Evropě, ale unijní dopravní politika stále častěji připomíná princip „biče místo cukru“. Místo pobídek se zavádějí povinné prodejní cíle pro výrobce a flotily.

Podle Mezinárodní silniční dopravní unie (IRU) může takový model skončit katastrofou. 80 % dopravních společností v Evropě jsou malé a střední podniky, které nemají kapitál na výměnu vozového parku za elektrický. Navíc EU vůbec nebere v úvahu jiné ekologické pohony, jako je vodík nebo biopaliva, a upřednostňuje výhradně elektrický pohon.

Překážky, které politika EU neřeší

Přísné předpisy EU neřeší základní problémy, které ve skutečnosti omezují elektrifikaci nákladních vozidel. Jedním z nejdůležitějších je vysoká pořizovací cena elektrického nákladního vozidla, které je dnes 2–3krát dražší než vozidlo se spalovacím motorem. Podle zprávy společnosti McKinsey by však ceny vozidel s nulovými emisemi měly být maximálně o 30 % vyšší než ceny nákladních vozidel s dieselovými motory, aby s nimi mohly skutečně konkurovat.

Největší překážkou však zůstává nedostatek infrastruktury pro elektrické nákladní vozy, protože výrobci jako Daimler Truck nebo Traton (Scania, MAN) říkají přímo: „vozidla jsou připravena, ale chybí dobíjecí stanice“. Další otázkou je skutečnost, že ačkoli si současné elektrické nákladní vozy vedou dobře v městské a regionální dopravě, na dlouhých trasách však zaostávají.

Důsledky „příkazové“ politiky

Brusel zřejmě ignoruje realitu a kritické hlasy zástupců odvětví, což může mít opačné účinky, než jsou zamýšlené. IRU varuje, že malé a střední podniky, které tvoří 80 % trhu, nebudou schopny unést náklady na elektrifikaci nákladních vozidel. Nutit je k nákupu elektrických nákladních vozidel pro mnohé znamená konec podnikání.

Krach dopravních společností bude znamenat likvidaci tisíců pracovních míst: od řidičů přes logistiky až po servisní zázemí. V dlouhodobém horizontu to může oslabit celý evropský dodavatelský řetězec a způsobit růst cen zboží.

Jak by to šlo jinak?

USA a Čína podporují tento průmysl dotacemi a daňovými úlevami. EU by mohla učinit totéž, například zavedením dotací na nákup elektrických nákladních vozidel a leasingu garantovaného státem. To by snížilo bariéry vstupu pro malé a střední podniky a snížilo finanční riziko pro leasingové společnosti.

Podpora alternativních řešení (vodík, biopaliva HVO) by z nich mohla učinit přechodná řešení, která by odvětví umožnila postupně snižovat emise. Kromě toho je lepší zavádět elektrifikaci postupně, počínaje městskými a regionálními vozovými parky, než ji vynucovat v celém odvětví.

Bez ohledu na výše uvedené je nutné rozšiřovat evropskou infrastrukturu pro elektrické nákladní automobily. Jak je patrné, zavedení povinných opatření ze strany EU namísto podpory elektrifikace hrozí chaosem a oslabením (již tak nefungujícího) odvětví TSL.