Českým biatlonistům nedávno přibyla nová posila do týmu. Nemůže sice stát na lyžích, zato dokáže stovky párů spolu s hůlkami, vosky a celým servisním zázemím přepravit z jednoho konce Evropy na druhý. Řeč je o novém servisním kamionu, o jehož provoz se stará logistická společnost DB Schenker. Jedním z jeho dvou řidičů je Martin Žák.

Diváci sledující biatlon u obrazovek si často neuvědomují, že za sportovními úspěchy stojí tisíce hodin tréninku, přípravy stovek párů lyží a náročné přesuny po celé Evropě. Pro úspěch týmu je navíc klíčové, aby měl každý člen neustále k dispozici špičkové zázemí pro trénink i servis. Český tým proto zvolil jediné řešení, které to umožňuje – návěs vybavený jako servisní dílna.

V České republice už kamion v národních barvách s tvářemi Gabriely Koukalové, Michala Krčmáře, Veroniky Vítkové a dalších osobností českého biatlonu lidé znají a mávají na něj, když projíždí okolo. V zahraničí také budí zájem a tu a tam na něj zatroubí nebo zabliká nějaký český řidič. V Rakousku si kamion jako raritu fotila dokonce i policie. Protože jde o reprezentační speciál, je i pro zkušené řidiče čest s ním jezdit. „I když to není běžná komerční přeprava zboží, i tak máme přesný časový harmonogram a musíme vyjet a dojet do cíle tak, jak je potřeba,“ říká Martin Žák.

Servismani u lyží i za volantem

Řidiči ostatních biatlonových kamionů se v dějištích závodů moc nepotkávají. „Zaparkujeme na vyhrazené ploše, pozdravíme se, pomůžeme si, když někdo potřebuje, ale o žádném velkém přátelství nemůže být řeč. Každý kope za svůj vlastní tým,“ potvrzuje Martin Žák. Český biatlonový kamion je totiž v Evropě jedním z mála, za jehož volant usedá profesionální řidič. V řadě týmů si raději jeden nebo dva vybraní servismani udělají řidičský průkaz na kamion a řídí si sami. „Logistika v biatlonu ale není jen sednout do auta a jet. Jsou s tím spojené různé přejezdy, trajekty, celní odbavení, povolení a tak podobně. Šéf reprezentace, Ondra Rybář, říkal, že je rád, že se o to nikdo z týmu nemusí starat, protože DB Schenker všechno obstará,“ dodává Martin Žák. Všichni členové týmu se tak do destinace mohou přepravit letecky a kamion je dojede po silnici.

Evropou bez sněhových řetězů

Z přejezdů hor a výjezdu do vyšších poloh má většina řidičů spíše obavy. Biatlonové závody se navíc často konají v podmínkách, kterým se šoféři spíše vyhýbají. Ne tak řidiči českého biatlonového kamionu, kteří si i díky mnohaletým zkušenostem jízdu za volantem užívají. „Nejvíc mě baví právě to, že jezdíme do míst, kam běžně kamiony nejezdí. Rád jezdím v horách na sněhu a díky speciálním M+S pneumatikám do severských a horských podmínek jsem zatím jediný řidič, který ještě nenasadil řetězy, i když je v autě pro jistotu mám,“ dodává Martin Žák s úsměvem.

Zvláštní výbava tohoto speciálu zahrnuje také zásobu nemrznoucích aditiv do nafty a vzduchové soustavy. I tak ale jízda po úzkých horských silnicích v jednom z nejvýkonnějších tahačů Volvo 500 občas nebývá jednoduchá. „V Anterselvě byl dvacetikilometrový sjezd z namrzlého kopce, který byl tak prosolený a umrzlý, že v devět hodin večer přestaly jezdit osobní auta a my jsme po tom jeli dolů,“ popisuje jeden z kritických momentů z cest a je rád, že v takových chvílích zužitkuje přes třicet let zkušeností za volantem: „Motorovou brzdou brzdit nemůžete, protože by vás to okamžitě poslalo mimo silnici. No, a když to držíte na brzdách, tak vám to za chvíli začne hlásit, že je máte ohřáté a musíte jet krokem.“. To jsou podle něj ale věci, které k řízení kamionu prostě patří.

Řidič má za kamion absolutní zodpovědnost a nemůže si dovolit, že by někde uvízl. Týmoví kolegové už podle něj vědí, že se na něj mohou plně spolehnout, stejně jako na kolegu Jiřího Smolíka. „Při přejezdech mezi skalami v Itálii to někdy bylo o centimetry, ale vešli jsme se,“ dodává Martin Žák. I přes velkou opatrnost prý bývá na místě ze všech kamionů často jako první.

Rozložení návěsu je pak otázka několika desítek minut. Po příjezdu na místo je zapotřebí pouze vodováhou a vzduchovým systémem srovnat návěs do roviny, aby mohl řidič z boků vysunout podpěry. Následně se připojí elektřina a za 30 minut od příjezdu může návěs plně fungovat. Takto vybavený tahač je velký posun oproti dříve používaným buňkám. Tam bylo potřeba vždy před závodem nastěhovat veškeré vybavení, rozložit ho a po závodě ho opět sbalit, nastěhovat zpět do dodávek a odvézt do dalšího dějiště závodu. To znamená několikrát přenášet všechny stoly, vrtačky, vosky, lyže, stojany a další servisní vybavení. Dnes jen tým po závodě uschová veškerý materiál do návěsu a ráno po snídani je připravený k odjezdu.

Český tým ale není zdaleka jediný, který má k dispozici podobný kamion. Švédové, Norové a Rusové mají k dispozici tahače a návěsy Scania. Rakušané jezdí s klasickým návěsem, do kterého mají jen vyřezaná okénka a dveře. Francouzský tým využívá podobný systém jako ten český, tedy roztahování do boků. Němci, podobně jako Švédové a Norové, mají zase systém vysouvání dozadu. Zato kanadské výpravě stačí pro zázemí jenom malý karavan.

V návěsu se mažou lyže i svačiny

V kamionu většinou panuje příjemná atmosféra, i když před závody velmi hektická. „Kolikrát nestihneme snídani, a tak máme v návěsu ledničku, mikrovlnnou troubu, toustový chleba a tak podobně. Zatímco servisní tým chystá a testuje lyže na závod, já jim připravím jídlo. Když mám chvilku, zajdu se při závodě podívat, jak holky a kluci běží, nebo jdu do návěsu, kde jsou připravené lyže, které můžu vyčistit nebo natřít konzervačním voskem,“ říká řidič, v jehož pracovní smlouvě byste o podobných činnostech nenašli ani čárku, nicméně svou pomoc národnímu týmu sám proaktivně nabídl.

V týmu jsou celkem čtyři servismani a každý se stará o lyže někomu jinému. Často si ale lyže mezi sebou prohodí, aby vyzkoušeli různé postupy. Každý atlet si ráno vybere deset párů lyží, které pak zkouší. Hlavní servisman, Tomáš Žídek, mezitím sleduje počasí, aby rozhodl, jaký vosk a jakou úpravu použije. Správné namazání lyží je velká alchymie. Při závodě se pak obléknou do oranžového a zamíří k trati. Po závodě se vrátí do návěsu a všechno začíná nanovo. „Proto dělám svačiny, servismani mají své práce až nad hlavu,“ směje se Martin Žák a dodává: „S příchodem Tomáše Žídka se prý servis hodně zlepšil. Musím před nimi smeknout, jsou to profesionálové, kteří dělají pro úspěch týmu maximum. “ Jsou prý ale taky chvíle, kdy Martin do návěsu radši vůbec nechodí. „Třeba když kluci mažou na závod. To si jdu radši sednout do auta. V návěsu jede muzika na plné pecky, nemluví se, kluci mají každý pohyb natrénovaný, tak se je snažím nerušit.“

„Nejvíc prožívám střelby“

S tvářemi z jeho kamionu se Martin Žák při přípravách na závod pravidelně setkává. Kromě kamionu totiž občas převáží sportovce z hotelu na stadion nebo naopak. U všech atletů obdivuje hlavně jejich píli a odhodlání. Skoro se všemi českými i zahraničními sportovci si tyká a nevšiml si, že by si někdo na něco hrál. „I velká jména jako Dorothea Wiererová nebo Martin Fourcade jsou v jádru normální lidé. Potkáte je, pozdravíte se, úplně v klidu. Biatlon je stále takový rodinný sport. Chodím se stravovat do jídelen, kam mají přístup jen servismani, trenéři a sportovci. Potkáváme se s Martinem Fourcadem, pozdravíme se „Hello Martin.“ „Hello Martin.“ Víme, že jsme oba Martinové. Vezměte si to, on potká obyčejného řidiče z Čech a pamatuje si, že se jmenuje Martin,“ dodává s úsměvem Martin Žák.

Při závodech je kolikrát nervóznější než samotní trenéři. “Závody prožívám šíleným způsobem, jsem hodně nervózní, hlavně, když závodníci střílejí. Proto k trati při závodech raději moc nechodím a spíš poslouchám týmovou vysílačku, i když díky akreditaci mám kromě startu a cíle přístup prakticky kamkoliv,“ prozrazuje Martin Žák. Po tisícovkách najetých kilometrů a měsících strávených s biatlonovým týmem je rád za to, že ho tým přijal mezi sebe a stal se jeho součástí. Zatímco sportovci podávají vrcholové výkony na trati, on se také snaží udělat při své práci maximum. A to nejen za volantem, ale i při pomoci a podpoře týmu.