Relativně dlouho výrobci provozních kapalin požadovali používat k ředění výhradně destilovanou nebo demineralizovanou vodu. Podle nejnovějších informací se však ukazuje, že používání silně deionizované vody k ředění zimních kapalin do ostřikovačů nebo nemrznoucích chladicích kapalin není úplně vhodné. Jan Skolil ze společnosti CLASSIC Oil vám v následujícím článku tuto problematiku objasní.

Aplikace destilované vody
Ještě nedávno jsem u jedné čerpací stanice ve Slaném běžně nacházel v zimě ve venkovním regálu totálně zmrzlou destilovanou vodou v kanystru. Na otázku, proč ji takto venku vystavují, mi bylo sděleno, že je to nutné, aby ji zákazník měl po ruce / na očích. Na to, že trvalo třeba i půl dne, než celý pětilitrový kanystr rozmrzl, aby se voda dala použít, se nějak nehledělo.

Použití destilované vody však se zimou výrazně souvisí. Využívá se k ředění koncentrátů nemrznoucích směsí a v případě, že není požadovaná kapalina k dispozici, lze i nouzově a krátkodobě použít jen ji – do zásobní nádržky chladiče motoru a ostřikovače předního skla a reflektoru skel. Využití má i pro doplnění hladiny v akumulátoru vozidla. S rozvojem bezúdržbových akumulátorů a start-stop akumulátorů však takové využití v běžném provozu klesá.

Koncentráty provozních kapalin
Provozní kapaliny s nemrznoucími účinky, určené pro osobní automobily, se prodávají nejčastěji jako koncentrát. U chladicích kapalin je to obvykle výhradní záležitost, která šetří výdaje za prodej a převoz obyčejné vody i za produkci větších obalů. V případě kapalin do ostřikovačů záleží na jejich prodejní koncentraci – deklarovaném bodu tuhnutí. Dá se ale předpokládat, že v případě –80 °C nebo –40 °C je zákazník nepoužije v neředěném stavu. Jednak si uživatel může vhodným ředěním zvolit požadovaný bod tuhnutí, jednak se tím snižují náklady, neboť se nekupuje voda, která je obvykle bez problémů k dispozici.

Pokud se vrátíme k chladicím kapalinám, voda přináší k nemrznoucí vlastnosti koncentrátu (glykolu) několik výhod, jako je snížení viskozity, zvýšení tepelné kapacity, ale paradoxně i snížení bodu tuhnutí k nižším záporným hodnotám, neboť až s určitým obsahem vody (okolo 40–50 %) dosahuje koncentrát chladicí kapaliny (glykol) maximální nezámrzné teploty pod –40 °C.

Nelze opomenout ani ekologický přínos vody po naředění směsi, kdy se z nemrznoucího koncentrátu – glykolu, doposud hořlaviny IV. kategorie, stává díky zvýšení teploty vzplanutí a pěnivosti nehořlavá kapalina. Navíc voda zvyšuje dávku potřebnou ke vzniku otravy po požití jinak zdraví škodlivého ethan-1,2-diolu.

Kvalitativní požadavky
Požadavky na destilovanou vodu přináší v podstatě pouze norma ČSN 68 4063, ale ta se týká laboratorní destilované vody s krátkodobou spotřebou, pro kterou je požadavek na měrnou elektrickou vodivost stanoven na méně než 5 μS cm -1. Bohužel tento parametr není jednoduché stanovit a zůstává tak na uživateli, jaké značce vody dá v tomto případě přednost. Obtížnější to má tím spíš, že většina destilovaných vod, vyskytujících se na trhu, vůbec neprošla varem – tedy destilací, ale byla pouze zbavena iontů. Jde tedy o vody demineralizované, obvykle takové, které podstoupily jen reverzní osmózu, což je levnější proces než destilace. Termín „destilovaná“ je pak jen velmi nepřesné označení určitého typu výrobku – provozní kapaliny.

Nečistoty ve vodě
Kupování deionizované vody k ředění provozních nemrznoucích kapalin by mělo zaručit, že máme větší jistotu její čistoty oproti vodě pitné. Kromě mechanického znečištění či jiných chemických příměsí je tím nejzásadnějším množství rozpuštěných vápenatých a hořečnatých iontů – tzv. tvrdost vody. Velká míra tvrdosti může způsobovat vylučování uhličitanu vápenatého v systému provozní kapaliny, kterou naředila. V případě kapalin do ostřikovačů může jít zejména o optickou vadu, kdy dojde k zakalení nebo tvorbě úsad vlivem přítomnosti vodního kamene. Teoreticky může tato sůl také snížit průchodnost trysky kapaliny do ostřikovačů nebo snížit účinnost přítomných detergentů.

U chladicích kapalin je však vodní kámen mnohem větší zhoubou a v extrémním případě může jeho vylučování z roztoku snižovat přestup tepla, což je u teplosměnného systému dost podstatná záležitost. Ostatní příměsi v běžné neupravené vodě, jako chloridy nebo sírany, zase mohou přispívat ke korozi kovových součástí systému. Pro vyrovnání se s určitou mírou tvrdosti vody by však většina chladicích kapalin – a u kvalitnějších i v případě zimních kapalin do ostřikovačů – měla být vybavena aditivy, která se se zvýšenou tvrdostí vody vyrovnají. Jde o chelatační činidla, vodu změkčující látky, které vážou vápenaté a hořečnaté ionty do ve vodě rozpustných komplexů.

Požadavky norem na vodu
Přesto může být pro někoho překvapením, že současné poznatky vedou k preferenci vody nikoliv úplně demineralizované, ale spíše jen lehce změkčené. Nejprve se definice vody vhodné k ředění objevila u chladicích kapalin v normě koncernu Volkswagen TL 774 ve verzi z roku 2009, kde se mimo jiné v deseti parametrech definuje kvalita vody, která je vhodná pro ředění moderní nemrznoucí chladicí směsi. Poté byla obdobná tabulka uvedena i v normě TL 52164 pro zimní kapaliny do ostřikovačů. Tam není pouze uvedena hodnota pro maximální koncentraci fluoridů. U normy pro chladicí kapaliny (TL 774) pak byla ještě v roce 2012 snížena povolená míra chloridů, síranů a obsahu vápníku na poloviční koncentraci oproti hodnotě z roku 2009.

Další informace o požadavcích na kvalitu vody lze pak najít už jen u mezinárodních standardů ASTM, zejména v normách pro chladicí kapaliny. Tam jsou sice limitní hodnoty uváděné již od osmdesátých let minulého století, ale oproti normám VW TL jen pro několik parametrů. A zatímco na hodnotu pH jsou velmi tolerantní, pro obsah chloridů (síranů) mají nižší požadavky (ASTM D3306 a D4985) než normy německé automobilky, stejně tak jako v celkové tvrdosti vyjádřené v maximální povolené koncentraci CaCO3.

Čím tedy ředit?
Pokud se podíváte do norem největších automobilek a amerických standardů v přiložené tabulce, zjistíte, že tou nejlepší volbou pro ředění koncentrátů alkoholů není voda destilovaná, pokud ji tak můžeme nazvat. Vhodnější by byla voda spíše měkká, nezbavená veškerých iontů, jež by do sebe mohla po přítomnosti v systému znovu vstřebávat, a nejenom tak snižovat účinnost obsažených inhibitorů koroze, ale přímo ke korozi i přispívat.

Obtížné však může být takovou vodu si opatřit. Ne asi tak pro chemika, jenž by vhodným smíšením demineralizované a pitné vody dosáhl nejobtížnější hodnoty, tedy měrné elektrické vodivosti v rozmezí 100–400 μS.cm–1. Jak prokázal test destilovaných vod z roku 2014 v časopisu PETROL magazín, na trhu ve spotřebitelském balení vodu s takovými parametry nenajdete, jejich vodivost se pohybuje na hodnotě pouhých 1–5 μS.cm–1.

Dešťovku nebrat
Je ale nutné být trochu opatrný se striktním dodržováním všech požadavků. Jak je zřejmé z tabulky, jsou jisté rozdíly v požadavcích mezi největší evropskou automobilkou a americkými normami. Bezpochyby zásadními parametry jsou hodnota pH, tvrdost vody a obsah chloridů a síranů. V tomto ohledu se skoro zdá, že máme-li jistotu, že naše pitná voda má obsah aniontů pod požadované meze, a připustíme-li průměrnou měrnou elektrickou vodivost pitných vod v ČR okolo 400 μS.cm–1, stačí nám produkt z vodovodního řádu. Optimální také může být kompromis, a to naředění čisté pitné vody a „destilované vody“ v poměru 1 : 1.

Typu použité vody však nelze přikládat až takovou důležitost jako volbě dobré provozní kapaliny. Pokud nepoužijete k ředění vodu ze studny, dešťovou nebo jinak znečištěnou či extrémně tvrdou vodu, můžete toho zkazit méně než špatným výběrem kvalitní nemrznoucí kapaliny odpovídající požadované normě nebo typu vozidla.